Je sobotní dopoledne a po dvou letech se vracím na stejné místo, autobusové nádraží ve Springfieldu. Odsud máme zamíříno na jihozápad, do Tulsy, kam přijíždíme ve 13 hodin. Ukládáme zavazadla do lockers a vydáváme se na prohlídku města. Vzpomínám na známou scénku Chendlera s Monikou z Přátel o pracovní nabídce v Tulse. Protože je sobota a v centru města je mrtvo, neboť se skládá z office bloků především z bankovních ústavů, až na jednom náměstí bylo několik desítek lidí na „hudebním festivalu“. Procházíme centrem směrem k východu a zde mě zarazil výskyt kostelů, které jsou rozmístěné v „Church street“, a to v řadě za sebou. Kostel a parkoviště, plot a další, přes ulici třetí. Pro Evropana to byl zajímavý kulturní zážitek, když známe kostel z každé obce, kde je středem návsi a je viditelný ze všech kopců v okolí a stojí na svém místě po staletí, kdežto v Americe je to považováno za budovou jako každá jiná a když má církev dostatek prostředků a usoudí, že by potřebovali novou budovu s lepší klimatizací a např. podzemním parkovištěm, tak starý nechá zbourat a postavý na jeho místě zcela nový. Jdeme dál a narážíme na dopravní značení a informační cedule, která nás informuje o tom, že se nacházíme na staré dobré „Route 66“. Blíží se večer, „prázdné“ město se začíná v záři reflektorů zdát jako město duchů, absolutní ticho, tma a jen pouliční osvětlení. Proto se stahujeme zpět na nádraží a chystáme se na naši další cestu. Zítra je naším cílem texaské město Dallas.

Do Dallasu přijíždíme po široké dálnici za úsvitu. Před námi vlevo od monstrózní betonové dálnice vidím mrakodrapové stromořadí, od kterého se odráží ranní sluneční paprsky. Město mi příjde jako na dlani a již jen kousek před námi, ale jedeme asi ještě přes hodinu než se přiblížíme na kraj města. Autobusové nádraží se nachází v centru města, v přízemí „bloku“ bytových domů. Klasický městský blok, v přízemí obchody, jen ze dvou stran jsou vrata (vjezd, výjezd) do krytého vnitrobloku, kde je nádraží. Samotné nádraží se nachází v nebytových prostorech jednoho z domů. Nádraží je bohužel v přestavbě a vládne tady slušný chaos. Kromě řady dělníků a dřevěných ohrad převládá v mém okolí španělština, takže si příjdu jak v cizí zemi, nikoliv v Americe. Dalším negativním zjištěním je neexistence lockers ani jiné úschovny zavazadel. Naproti nádraží spatřím dobře vyhlížející „Mekáč“ a tak si dáváme vydatnou snídani a pročítám denní tisk, který je zde k dispozici. Po dvou blocích narážíme na první zmínku o J. F. K., velký bílý „Kennedyho památník“ do tvaru otevřené krychle. O kus dál narážíme na infocentrum a všudypřítomné ukazatele na jednotlivé „pamětihodnosti“. Nemůžeme vynechat onu památnou zatáčku, kde byl J. F. K. zastřelen. Na chodníku u zatáčky stojí „homeless“, který turistům nabízí noviny z onoho památného dne v listopadu 1963 a na dotaz ukazuje na „skvrnu“ na silnici, kde k tomu došlo. Před námi vlevo je velká prosklená věz s kopulí, rozhledna. Vydáváme se tam, připomínám, že stále s sebou máme naše krosny s věcmi. Přicházíme podchodem do paty rozhledny, vcházíme do recepce a sedí zde jedna urostlá černoška a starší drobný pán. Z našich zavazadel jsou vyděšeni, nechtějí nás nahoru pustit, neboť se bojí teroristického útoku. Trošku ironicky říkáme náš veselý příběh o cestě z Prahy do USA a dallaskými lockers mimo provoz a ptáme se, zda jim tedy naše zavazadla můžeme nechat dole u nich. Starší pán pozvedne hlavu a říká, Vy jste z Československa? Vysvětluji naše rozdělení, vedle něj sedící černoška evidentně neví o čem je řeč, kde se Evropa a už vůbec nějaká Česká republika s Prahou nachází. Celou situaci zahrává do autu tím, že se zvedá a jde s kartou k výtahu a pouští nás i s batohy nahoru. Z vyhlídkové terasy je krásný pohled na město, dopravní tepny, vedoucí do města a Kennedyho zatáčka je odsud jako na dlani. Vřele všem lidem jedoucím do Dallasu doporučuji pustit si film J. F. K., abyste si po té mohli udělat na tuto událost vlastní úsudek. V městském informační centru jsme získali mapu města, ve které nás zaujala linka s historickou tramvají a tak se vydáváme za ní. A opravdu stará tramvaj spojuje každých 15 min centrum města (Arts District a ulici Rose Avenue) s čtvrtí plnou luxusních restaurací, hotelů a butiků v okolí McKinney Avenue (více). Nasedáme do "Matildy", jak se naše tramvaj jmenuje a vyrážíme. Matilda byla postavena společnsotí James Moore, Ltd. pro dopravní podnik v Melbourne v Austrálii, kde sloužila v letech 1925-86, kdy byla zakoupena pro službu v Dallasu. Při návratu do centra směřujeme k Thanksgiving Square a dále na Union Square, kde si ve stínu stromů chceme na chvilku odpočinout. Krosny na zádech v místních budí velkou pozornost až se nás lidé z aut stojících na červené začali ptát, jestli náhodou nejsme z New Orleans, postiženi Katrínou, a nechceme nějak pomoc,

Hurikán Katrína byla toho roku velkou událostí, CNN nedáválo celé dny žádné jiné zpravodajství, proto to všichni brali jako každodenní událost a snažili se lidem různou formou pomáhat (slevy za ubytování, poháry pro děti v restauracích na účet podniku,...), Na druhou stranu během této přírodní katastrofy se velmi projevili lidské charaktery a člověk se při sledování televize nestačil divit. Běžnou záležitostí byly nápisy na autech "Dotkni se ho a sejmu tě, mám tě na mušce" nebo také případ třicetiletých sourozenců, kteří se porvali a následně jeden byl druhým usmrcen zbraní při praní se o balení vajec ze společné lednice apod.

Při odpočinku v parku vedle bublajícího umělého potoka rozmýšlíme, jakou večeři si dáme dnes a vítězí mexický fast food. Je večer a po večeři se stahujeme zpět na autobusové nádraží a volíme cíl naší další cesty. Volba padla na městečko s krkolomným názvem Albuerqueque. Na toto město jsem narazil náhodou, protože akorát časově vycházelo na noční cestu a žádná jiná zajímavá destinace by tak dobře nevyšla a zároveň i pro další den je odtud ideální přestupní bod. Zároveň jsem si vzpomněl na přátele z Missouri, kteří mi o Albuequeque vyprávěli a doporučili se tu zastavit. Jeden z nich mi dokonce přidal i vtip, který se o tomto místě říká:

"Down in Albuerque New Mexico, there were to large hills called Tuquemcari, In Indian language for squaw's tits. Anyway the one hill was perfectly round, nice nipple on top. it was where all the maidens of the area would hang out to meet their mate. But the second hill was kind of lumpy with a dent in the middle because that was the hill that the newly married would go to "knock a piece off"!" :-)

Po noci strávené v autobuse opět svítá a před námi opravdu dva kopce, jak říká ona historka. Seděl vedle mě nějaký Amík, tak jsem se s ním o ní podělil a měl z ní hroznou radost. Dorážíme do centra města a je čas vydat se někam na pořádnou snídani. Město Albuerqueque leží na řece Rio Grande a středem města opět prochází historická Road 66. Na tomto místě je vidět, jak se město snaží na toto "historické" místo přitáhnout turisty a zajistit tak místním občanům práci v cestovním ruchu. Našli jsme dokonce i nějakou fotogalerii, kde byla zachycena ulice na začátku osmdesátých let a vypadalo to tu jako v mrtvém městě - opuštěné domy, rozbitá okna, nepořádek. Velmi mě v tomto městě zaujal kontrast mezi bohatsvím a chudobou, kdy na hlavní třídě jsou banky, pojišťovny, jejichž budovy oplývají luxusem - zlato, mramor, moderní architektura a hned za rohem začíná "chudinská" čtvrť, kde stojí malé domky, které vypadají jakoby splácané z hlíny. Samosebou na žádném z nich nechybí velká klimatizace, která běží na plný výkon. Je poledne, slunce praží a je přes třicet stupňů. Na mapě jsme si všimli jedné zajímavé čtvrti plné zeleně a za ní by měla být i zoo. Protože centrum města bylo malé a už jsme ho měli prochozené křížem krážem, dáváme se tímto směrem. Po necelé půlhodině přicházíme do krásné luxusní čtvrtě evokující v nás Beverly Hills v Kalifornii. Luxusní vily, široké ulice plné vzrostlých platanů, které vrhají příjemný stín. Procházíme jednou ulicí a "vybíráme" si, který dům by se nám líbil a výběr není jednoduchý. :o) Postupně se až dostáváme opět k řece Rio Grande, kde se také nachází krásný velký park plný vzrostlých stromů. Částečně zmoženi vedrem, částečně kumulovanou únavou, dáváme odpočinek na zbytek odpoledne. Dnešní noc nás čeká dlouhá cesta do Las Vegas, kde na pár dní přerušíme naše cestování a doplníme síly. Přes internet se mi již dříve podařilo vyhledat zajímavé ubytování. Pokud přijedete do Las Vegas v týdnu (tedy od neděle večer po čtvrteční večer), tak Vás potěší velmi nízké ceny ubytování i za krásné bydlení. Náš překrásný pokoj v Lady Lucku v 25. podlaží vyšel pod třicet dolarů na noc, při rezervaci na tři noci se cena dostala někam okolo 25 dolarů za noc. Na víkendy jsou ceny v hotelech dvoj až trojnásobné, a to vzhledem k tomu, že celá řada lidí z Kalifornie jezdí do Las Vegas trávit víkendy - pití, automaty, zábava, ale hlavně všude přítomný přepych v podobě zlata, mramoru, luxusně vybavených hotelů. Samotné město Las Vegas je v očích považováno jako za hlavní město zábavy (no. 1). Jet do Vegas je chápáno jako vyrazit se odreagovat, "porušovat" všechny běžné zákazy známé z každodenního života. Porušovat píšu schválně do uvozovek, neboť zde vlastně o žádné porušování ve skutečnosti nejde, protože zde tyto zákony prostě neplatí. Hazard, pití alkoholu na ulicích, kouření, striptýz,... Samostatnou kapitolou jsou všudy přítomné oddávací kaple/kapličky (i o velikosti hotelového pokoje), kde je možné se oddat i v patřičně unaveném stavu ve čtyři ráno, jediným předpokladem je schopnost tam dojít spolu s partnerem/partnerkou a zaplatit poplatek.

Ale trochu předbíhám. Je noc a my se autobusem přibližujeme do Las Vegas, naší mezizastávkou je Flagstaff, malé městečko, kde řada turistů přespává a druhý den odtud pokračuje na sever do Grand Canyonu, i my se do něj zajedeme podívat v rámci jednoho výletu z Las Vegas. Jsou tři dvě hodiny vnoci a my opouštíme toto místo a před námi je koncová destinace, Las Vegas. Do Downtownu Las Vegas přijíždíme ještě před rozedněním a tak nás ohromila záře všudypřítomných neonů. Autobusové nádraží je poblíž nejstarší ulice ve městě - Freemont street, ulice poblíž vlakového nádraží, kde kdysi v poušti vyrostl první hotel i casino - "Golden Gate Hotel & Casino", proti němu dnes stojí známý "Plaza hotel & casino", který je známý z celé řady amerických filmů i videoklipů. Samotná Freemont street by se dnes svou velikostí (délka, šířka) dala připodobnit pražské ulici Na Příkopech, s tím rozdílem, že jsou zde v každém domě umístěna kasína a hotely a celá ulice je zastřešena půlkruhovou střechou. Lady Luck je jen o ulici výše, ale vzhledem k tomu, že je teprve pět hodin ráno, stahujeme se do Plaza hotelu a kasína na snídani. Venku mezitím začalo svítat a neony začínají zhasínat a lidé postupně mizí v útrobách hotelů, aby po divoké noci nabrali síly na další noc. Náš hotel Lady Luck, kde máme rezervovaný pokoj, je jen o ulici výše než je Freemont street a tak se dáváme tímto směrem, neboť jsme unaveni. Specialitou všech místních hotelů je, že než dojdete k lobby, musíte projít celým kasínem. Obchodní strategie je taková, že se předpokládá, že nikdo neodolá a nevhodí nějaký čtvrťák do automatu a tudíž cena ubytování není pro majitele hotelů hlavním zdrojem příjmů. Recepční nás ochotně přijímá, jen nám nechce vydat klíč (kartu) od pokoje alespoň do 10 hodin, aby měl jistotu, že nejsme po flámu z minulé noci a chceme mu tam jen přespat na jednu noc. V hotelu jsme se tedy usadili a začali studovat letáky s nabídkami vyžití. Kolem osmé pro nás sám recepční přichází a z naší rezervace poznal, že jsme z Evropy a máme pokoj na více dní, tak se s námi dává do řeči a vybavuje nám pokoj. Přicházíme na pokoj, dáváme sprchu a padáme do postelí. Dnes máme odpočinkový den, dopoledne trávím u hotelového bazénu, odpoledne společně vyrážíme na prohlídku města. Město je vypadá poloprázdně a zcela jinak než v záři neonů v noci. DownTown Las Vegas se nachází v severní části města, největší hotely s kasíny jako jsou Circus-Circus, New York, Paris, Excalibur, Balagio, Ceasar Palace apod., se nachází na hlavní třídě, tzv. "main stripu", který protí celé město od severu k jihu. Co stavba to jiný stavební styl, každá stavba se snaží na sebe přilákat pozornost (někdy až šokovat) a ulice tak vypadá až "kýčovitě". Skutečnost, že tyto stavby jsou postavené z čistě komerčních důvodů je patrná na první pohled. V severní části Stripu stojí hotel a kasíno Stratosphere s velkou věží, z které máte celé město jako na dlani. Pokud se zde ubytujete máte věž zdarma, jinak stojí 10 €, ale určitě to stojí za to. Do rozhledny Vás vyveze rychlovýtah a máte zde dvě podlaží, spodní prosklené, kde jsou restaurace a souvenier shopy. Druhé, horní, je otevřené - střecha. Nebyly by to Vegas, kdyby zde opět nebylo něco extra. Zde na střeše rozhledny jsou zábavné adrenalinové atrakce, kdy se např. v "kánoi" řítíte dolů nebo na kolotoči se dostáváte do prostoru vedle rozhledny a pod nohami tak vidíte město z výšky mrakodrapu.

Pokračujeme dále na jih po Stripu pěšky. V Las Vegas funguje dobře městská hromadná doprava - např. autobusová linka pendlující od jednoho konce Stripu k druhému, jízdenka stojí 2 dolary. V jižní části Stripu zas jezdí mezi nejluxusnějšími hotely nadzemní jednokolejka. Ty nejluxusnější hotely mají samosebou zastávky vybudované přímo ve své budově (kasínu) a tak vláček projíždí jednotlivými budovami. Pomalu se blíží večer a město začíná ožívat v záři neonů. Ulice a kasína se plní lidmi. Jdeme z kasína do kasína, od atrakce k atrakci, všude jsou veselí (napití) lidé. Vedle standardního vhazování mincí, v tomto případě čtvrťáků, mohou zde lidé do automatů strkat i rovnou papírové bankovky, ale co mě opravdu fascinovalo, že zde je také možnost zasunout do automatu svou platební kartou, kterou tady nosí Američané na "machršňůře" na krku. Po třech kasínech v řadě, které šli projít mimo ulici se dostáváme na ulici. Jsou tu opět veselí lidé, kteří mají v rukou odhalené láhve s pivem, rozepnuté košile a na Stripu není žádná doprava, což je všem podezřelé. Jdeme tedy dále ulicí a po půl kilometru vidíme dopravní nehodu, kde se vozidlo na rovné ulici slušně vybouralo, opět vlivem alkoholu. Ve Vegas to prostě žije, hlavně vnoci. Do Downtown se svezeme autobusem (za 1,5 dolaru jedna jízda bez omezení počtu zastávek), protože jsme celý den na nohách a už nemůžeme. Zítra nás čeká opět dobrodružství - čeká nás výlet do Grand Canyonu a na Hoover Dam. Tento výlet jsem našel přes internet ještě v Missouri a zamluvil ho.

Po štědré snídani se vydáváme dolů na Strip, kde je místo odjezdu. Na kraji Freemont street nasedáme do autobusu mhd a již od dveří nás upoutá řidič, který si s každým nastupujícím "povídá". "How you doing" a kontroluje buď předplacenou kartu nebo sleduje, zda vhodíme patřičnou částku do kasičky před ním. Postupujeme dále do útrob autobusu, sedáme si a vyrážíme. Tento vysmátý týpek má zapnutý celou dobu svůj mikrofon, tak všechny jeho rozhovory s nově nastupujícími slyší celý autobus. Když vpředu začíná být poněkud těsno (nastupuje se pouze kolem řidiče), tak do mikrofonu říká: "Kamarádi moji milí, pokračujte všichni dále dozadu, opakuji v zadní části autobusu se koná párty a čekají na vás!" Na příští zastávce svou větu modifikuje na:"Koukám, že neradi paříte, tak jsem vzádu ten mejdan skončil a připravil tam pro vás raut, tak šup šup, ať už tam jste, na konečné se za váma stavím!" Pro Evropany věc nevídaná, Američani jsou prostě hravý národ a smějí se všemu jen pokud je na tom napsáno "je to vtipné" nebo že si zaplatí vstupné do "zábavného parku", tak se prostě směje všemu, co vidí... Ale musí se nechat, že tenhle chlapík byl fakt dobrý a rozesmál nás snad všechny. Mezitím jsme dojeli na naší zastávku a tak vystupujeme.

Stojíme na "smluveném" místě a právě přijíždí autobus. Jak jsem již dříve uvedl, zájezd jsme měli dopředu přes internet objednaný. Přiznám se, že asi tím, že jsme byl v cizí zemi, objednával něco na takovou velkou vzdálenost, využil kreditní kartu a jediné co jsem měl v ruce byl jakýsi kus papíru, vytištěný z emailu, ve mně budilo pocit nejistoty, jestli jsem někomu nenaletěl. Ale musím konstatovat, že v USA obchod, turistický obzvlášť, funguje perfektně. Řidič si nás našel v seznamu a můžeme nasedat. Směr naší cesty je Mead Lake-Hoover Dam - FlagStaff - Grand Canyon museum - Grand Canyon a zpět Las Vegas. Cesta ubíhá rychle, autobus je klimatizovaný, pohled do okolní krajiny je celkem neuspokojivý, neboť projíždíme pouští a stepí s hnědočervenými skálami a tu a tam porostlou stepní trávou. Po několika hodinách cesty konečně vidíme po levé straně jezero Mead Lake, které vzniklo přehrazení řeky Colorado právě přehradou Hoover dam. Řidič ochotně informuje o jezeře, přehradě, která je pro Las Vegas tak významná. Řada lidí se domnívá, že je Las Vegas na ní závislé s výrobou elektrické energie, ale je to pravda jen z části, stávající energetickou náročnost města zabezpečuje přehrad pouze v rozmezí 5-15 % dle odpouštěné vody. Jeji větší význam je však v zásobách vody, neboť Las Vegas je město postavené v poušti. Dále se dozvídáme, že jsme jedni z mála posledních návštěvníků, kteří budou moci přehradu Hoover Dam vidět na vlastní oči a přejet přes ní. Po teroristických útocích v září 2001 bylo rozhodnuto, že by tato přehrada mohla být terčem teroristů, proto v rámci preventivních opatření dojde k vytvoření přeložky silnice (obchvatu) z přehrady cca o 2-5 km níže pod přehradou a stará komunikace se pro turisty uzavře uplně, bude sloužit pro služební potřeby. Zastavujeme na provizorním parkovišti a do autobusu nastupuje strážník, kontroluje seznam lidí na palubě a fyzicky přepočítává, následně počet lidí předává vysílačkou na další stanoviště. Na závěr se zcela vážně zeptá: "Máte někdo u sebe bombu?" "Ne, tak děkuji a přeji šťastnou cestu.". S těmito slovy opouští náš autobus a pouští nás dál.

Po chvilce sjíždíme dolů k přehradě a zatajuje se mi dech, je to opravdu velkolepá stavba. Přejíždíme přes přehradu a vstupujeme do druhého státu - Arizony, "The Grand Canyon state", jak hlásá informační tabule. Za přehradou na odpočinkovém parkovišti zastavujeme na krátkou zastávku pro focení. Pokračujeme dále v jízdě, čím více se vzdalujeme od přehrady směrem k Flagstaffu, tím přibývá okolní vegetace - tráva, křoviny a postupně i nějaké stromy. Městečko FlagStaff leží na Road 66 a funguje převážně jako noclehárna pro turisty, kteří jedou z východu na západ (do LA je to odtud ještě den jízdy) a zároveň leží na křižovatce ke Grand Canyonu, který je odsud cca 50 km severně. Stavíme u Grand Canyon Musea - je zde jakýsi "Grand Canyon Train", nějaká budova převážně past na turisty - obrovský souvenier shop a restaurace. Občerstvujeme se a pokračujeme do Grand Canyonu. Kolem nás je již normální vegetace vč. vzrostlých stromů, po hodině cesty přijíždíme k vstupní bráně do rezervace "Grand Canyon", po zaplacení vstupného pokračujeme dále k South Rimu. Náhle spatřuji Grand Canyon po pravé straně, autobus stále pokračuje v jízdě a my s úžasem sledujeme, kontrast národního parku se vztrostlými stromy, kde zničehonic je velká propadlina bez jediného náznaku vegetace. Působí to na mě jakokdyby sem spadl obrovský meteorit a udělal by zde kráter. Vystupujeme na parkovišti pro autobusy, řidič nám dává poslední pokyny a máme rozchod. Kráčím vyšlapanou cestou, která vede přímo po okraji Grand Canyonu, od propasti mě dělí místy kovové zábradlí, místy skála, místy pouze stromy nebo keře. Zažívám podobný pocit ohromení, jaký jsem zažil na Niagarských vodopádech. Vzhledem k velikosti kaňonu však můj úžas pořád roste. Grand Canyon vznikl dlouhodobým působením vody na měkké podloží. Řeku Colorado lze na některých místech přeci jen spatřit, ale hluboko na samém dnu kaňonu. Blíží se čas odjezdu, tak ještě jednou naposledy shlédnu celý kaňon po celé jeho šíři, loučím se a vydávám se k autobusu a vydat se na dlouhou cestu domů.

Cestovní ruch je v Americe velmi rozvinuté odvětví a velká továrna na peníze. Je však kolikrát až s podivem kolik služeb je koncipovaných a léty zažitých jako "nezahrnuté" v uváděných cenách. Mám na mysli konkrétně všechny "tips", které se od Vás očekávají v restauracích číšníkovi, člověku, co po Vás uklidí stůl, pokojské za úklid pokoje apod. Zaměstnavatel těmto lidem dává o to nižší oficiální mzdu(sníží si náklad) a převádí to skrytě na zákazníka, a to nemluvím o tom, že jsou to často nedaněné peníze. Vzpomínám to právě zde, neboť v rámci tohoto zájezdu bylo oficiálně vše zahrnuto vč. vstupu do parku, dovozu do hotelu při návratu. Při zpáteční cestě se najednou řidič snažil být max. příjemný, vtipný a při prvním zastavení u hotelu vystoupil z autobusu a stál venku s nastavenou rukou. Všiml jsem si toho, neboť jsem seděl na pravé straně vpředu. Pomalu začal vycházet starší manželský pár, vystoupil z autobusu, podívali se na řidičovu ruku, nezaváhali ani chvíli a začal v peněžence hledat nějaké drobné. Vytáhl 10 dolarů a dal mu je. Vzhledem k tomu, že jsme bydleli až Lady Lucku v Downtownu na severu, viděl jsem tuto scénu několikrát až hotel před námi vysedali nějaký Evropané-Němci. Vystoupili viděli řidičovu ruku, nezaváhali a podali mu ruku, čímž mě náramně pobavili a sdílel jsem s nimi stejný názor, neboŤ cena zájezdu nám přišla dostatečně vysoká. Příští stanice Lady Luck, hlásí řidič, po chvíli jsme tu, opakuje se stejná scéna, vycházím ven z autobusu, podávám řidiči s úsměvem ruku a říkám "Thank you very much, sir" a odcházím, periferně sleduji řidičův vzteklý výraz.

Druhý den zkouším hotelový bazén, před obědem opouštím hotelový pokoj, zavazadla mi uložili do skladu a tak se po obědě procházím ještě jednou po Stripu. Večer se opět dávám na cesty a další město k navštívení je Phoenix.

Phoenix San Diego San Francisco Los Angeles - Malibu Beach, Disneyland,

2. října příletáme na pražské ruzyňské letiště, kde končí naše letošní dobrodružství. Jsem velmi rád, že se mi můj sen projet Ameriku napříč povedlo splnit. Celkem mám za sebou návštěvu "jen" 14 amerických států a nepopírám, že existuje stále spousta míst, která jsem nenavštívil, ale pevně věřím, že na ně příjde řada příště.