V následujících řádcích se dozvíte všechny důležité věci související s mým putováním po USA. Úvodem si jen dovoluji zmínit, že jsem se zúčastnil mezinárodního studentského programu Work & Travel zprostředkovaný agenturou CCUSA. Jak jsem se později v USA dozvěděl programu mezi Amíky nazvaném "Pomoc východní Evropě". :-)

Odlet z Prahy dne 19. června ve 14 hodin. Na letiště jsem dorazil klasicky o 2 hoďky dříve. Vyhledal jsem Danielu z CCUSA, co mi předala všecky potřebné informace (letenku, brožuru, co, kdy, kde,...). Ve 14 hodin odlétáme z Prahy. V 15:45 jsme ve Frankfurtu nad Mohanem (Německo). Obdivuji letiště, to se opravdu musí vidět. Konce člověk nedohlédne, skládá se z mnoha pavilónů, které jsou vzájemně propojené a navíc jsou i spojeny jednokolejkou, která je na střeše. Vše dobře s německou pečlivostí značeno. Odlet směr New York v 17:15 středoevropského času. Před námi je let dlouhý 6181 km, letíme ve výšce 11 000 metrů, venkovní teplota -50st. Celsia, rychlost 800-900 km/h. V 18:20 vidíme z letadla Paříž, v 18:30 pobřeží Atlantiku

Přílet do New Yorku - letiště J. F. Kennedyho v 19:45 amerického času ( - 6 hodin od středoevropského času). Po výstupu z letadla zamíříte přímo k imigračním úředníkům, kteří si zkontroluji Vaše doklady, na něco se zeptají a vloží do Vašeho pasu k vízu "formulář", který Vám musí být při opouštění USA opět odebrán. Po vyzvednutí zavazadel se dostáváme do přistávací haly, kde čekají zástupci agentury. Čekáme až se tu všichni z letadla sejdeme, abychom společně mohli vyrazit na Kolumbijskou universitu na Manhattanu. V 20:15 odjíždíme z letiště. Venku se smráká a my se blížíme k osvícenému Manhattanu, s otevřenými ústy sledujeme pro nás neznáme a tolik vysněné pohledy z newyorských ulic.

V 21:20 dorážíme na místo určení - Columbia University. Procházíme areálem university a sledujeme jednotlivé krásně nasvícené objekty (koleje, knihovnu, muzeum,...). Stojíme ve frontě na registraci, kde nahlásíme náš příjezd, získáme informační balíček, informace v kolik je snídaně a orientation, na závěr obdržíme povlečení, osušky a klíče od pokoje. Ubytováváme se a vyrážíme si prohlédnout okolí v záři reflektorů. Procházíme areál university a porovnáváme s našimi podmínkami v Evropě :-( Vycházíme i na Broadway, která probíhá kolem university. Procházíme se ulicemi plnými lidí a plánujeme zítřek. Vzhledem k únavě a s vědomím dlouhé cesty před námi se vracíme na kolej.

Vstáváme v 6 ráno, snášíme kufry dolů do haly a vracíme povlečení,.... Snídaně je servírována v místní "Menze", což se opravdu nedá rovnat :-( Procházíme kolem pultů, za kterými se přímo jídla připravují. Dlouhý den před námi, tak se pořádně nadlábneme! Místní jídelna se nachází v nejstarší budově celého areálu, místnosti obložené tmavým dřevem, velkými okny a nádherně zdobeným stropem. Po jídle následuje orientation, čekáme před budovou spolu s ostatními na lidi, co nás tam dovedou. Procházíme celým komplexem budov, který pokračuje i za Amsterdam Avenue, která je "přemostěna", aby studenti nemuseli chodit přes ulici. Orientation vede Mike, který říká, že je z Anglie. Přátelsky nám vše vysvětluje a dělí se s námi o své zážitky. Nemohu nezmínit jeho zkušenost s Amíky. Pracoval jako číšník v jedné restauraci na východním pobřeží. Přišli jeho zákazníci a tak on spustil "Jíst či nejíst, toť otázka" "To je hezké" odvětila zákazníci a dali se do řeči. Nakonec se ho zeptali, odkud je, tak jim řekl, že z Velké Británie, tuším že cca do 50 km od rodného městečka W. Shakespeara." Jak říkal Mike, pořád mi ty lidi byli milí, ikdyž mi bylo jasné, že zřejmě nikdo z nich nemá ponětí, kde vlastně nějaká Velká Británie leží. Načež rodinka ho dorazila pamatnou větou: "Vaše angličtina je skvělá, perfektní akcent, kde jste se to naučil." :-) Na to Mike povídá: "Americká vláda Vás pozvala kvůli tomu, že si je vědoma podobných nedostatků svého lidu a že chce aby přišli lidi z celého světa a vzdělávali Amíky formou každodenních situací. Tak jděte a vzdělávejte je! Vzpomeňte si na mě, že se Vám stane něco podobného." Orientation trvá cca do 12 hodin, záleží na tom, co všechno potřebujete (někteří zaměstnavatelé Vám veškeré dokumenty vyřídí až k němu dorazíte).

Máme dostatek času, venku je krásně tak vyrážíme po Broadway dolů na Manhattan. Na rohu s 96. ulicí se dáváme směrem k Central Parku. Je tu jako oáza v poušti. Kontrast přírody s moderní civilizací. Je to nádherná rekreační zóna pro všechny ze širokého okolí. Co Evropana překvapí, že v pátek v poledne je park plný lidí, kteří si přišli zaběhat. Čerpáme všude přítomnou přírodní energii a vracíme se zpátky do civilizace. Míříme stále na jih, už jsme na Columbus Circle, kde se opět vracíme na Broadway a pokračujeme dále po ní. Musí se nechat, že systém ulic, který je už nějaký ten pátek starý je dodnes plně funkční a až geniální svou jednoduchostí. Broadway, která kříží celý Manhattan, je lemována mrakodrapy na kosodelníkových pozemcích. Blížíme se k světoznámému Time Square, náměstí plném reklamních billboardů fascinující návštěvníky z celého světa ve dne vnoci.

Dostáváme se na Ground Zero, kde na vlastní oči spatřujeme místo teroristického útoku z 11. září 2001, už z dálky mám pocit jako, když se přichází v lese na mýtinu - na první pohled je jasné každému, že zde nějaké "vysoké stromy" chybí. Na Ground Zero je celé oplocené a je zde jedno velké staveniště, vidíme dlouhé kolony mixů s betonem, lidi jako mravence pohybujících se po stavbě. Pod úrovní ulice jsou budovány garáže pro auta, autobusy a obnovení linek metra, které byly v těchto místech přerušeny. (Během léta proběhla demostrace a stavba vítězného návrhu byla pozastavena a byla nastolena nová debata, co udělat s tímto místem. Nakonec, tentokrát asi již definitivně - vznikne zde památník - park s "jezírky" na místech, kde dvojčata stála.) Obcházíme staveniště směrem k hotelu Hilton. Na ohradě jsou na deskách vypsána jména všech lidí, kteří zde přišli o život, nákresy budov, básně. Dovoluji si citovat tu, která je na protějším mrakodrapu - billboard o velikosti několika pater. "The human spirit is not meashred by the size of the act, but by the size of the hearth." (volně přeloženo: "Lidská duše není měřitelná velikostí činu, ale velikostí srdce.")

Je odpoledne a my cítíme známky únavy, začíná se kazit počasí, tak navrhujeme vyhledat autobusové nádraží, kde zanecháme naše zavazadla, posedíme, orazíme si. Jízdenky jsme si objednali přes Internet, kde jsme získali slevu. V nabídce, z kterých jsme přes net mohli vybírat byla zastávka v Chinatownu nebo v Bronxu, proto jsme zvolili Chinatown. Ráno jsme se ptali na to, jak se dostat na toto nádraží a nikdo neměl ponětí, co by to mohlo být. Vyhledali jsme tedy ulici Canal street v mapě a vydali se tam. Procházíme Čínskou čtvrtí plné čínských nápisů i lidí a člověk má skutečně pocit, že se dostal do Asie. Dorážíme do Canal street, ale krom toho, že kolem nás nikdo neumí anglicky (jako na tržišti v Česku u rákosků), nikdo o autobusovém nádraží nikdo nic neví. Voláme tedy na infolinku, operátor zpočátku nic neví, pak přeci jen najde přesnou adresu a dá nám jí. Docházíme na tu adresu a je tu jen obchůdek nějakého Číňana, co prodává kabelky, jdeme za ním a ptáme se, kde je tu nádraží pro autobus nebo Greyhound. On neví, prý jsme tu špatně. Voláme opět operátora Greyhoundu, ten se opět diví zastávce v Greyhoundu, zjistí však od kolegů více informací a říká. Jděte do toho obchodu s kabelkama, vedle něj napravo jsou dveře, vejděte dovnitř, uvidíte výtah a dojedete do pátého patra a tam to je. A skutečně ano! Jaká úleva. Tam nám další Číňánek vysvětluje, že to je "přibližovadlo" pro jeho krajany na nádraží Port of Authority, říká ať jedeme metrem na Port Authority nebo že nás tam za hodinu může hodit bus z Chinatownu. To jsme přivítali, vzhledem k tomu, že jsme ho zaplatili v naší jízdence a také, že jsme byli již docela unaveni. Opouštíme tu naše zavazadla a jdeme sehnat něco k snědku a prohlédnout si ještě trochu okolí. Chodíme ulicemi, chodníky plné obchůdků, ke kterým se nikdo nehlásí dokud zákazník neprojeví zájem o nákup. Přicházíme do Little Italy, kde právě probíhají nějaké oslavy, ulice jsou svátečně vyzdobeny, plné oslavujících lidí. Co mě to fascinuje je stav ulic, obrovské díry v silnicích, když už jsou přeci jen velké, položí se přes ně ocelový plát a obleje se asfaltem. Nikomu to nevadí, všichni mají terenní auta či velká kola, ale i tak tyto auta se pěkně "pohupují".

Vracíme se zpátky do Greyhoundu, vyrážíme na ulici spolu s Číňanem. Ten mávne na nějaký bus, který jede kolem a řekne mu něco čínsky, pak nám pokyne, že je to náš autobus. Nasedáme dovnitř, bus celý prázdný jen my. Napadají nás myšlenky jako v typických amerických filmech, kde důvěřivé cizince naloží do busu a už je nikdo nikde neuvidí. Řidič je však hrozně milý a když zjistí, že jsme tu první den a že pocházíme z Evropy, tak nás vezme na menší okružní jízdu po Manhattanu, tak abychom si vše mohli aspoň trochu prohlédnout. Nakonec s námi dojede do tmavé "myší díry", za chvilku vidíme další autobusy a už jsme tady - Port of Authority. Zde se s naším průvodcem-řidičem autobusu loučíme a čekáme na náš další spoj, který vyráží v 23:45. Dáváme na nádraží ještě něco k jídlu a čekáme. Najdeme si naší Gate, stojíme ve frontě. Greyhound totiž nemá místenky. Zakoupíte-li si jízdenku znamená to, že máte zajištěný spoj z města do města, ale nikdo Vám nezaručí, že se do toho busu musíte vejít, přijede totiž další v případě potřeby. Organizace je zpočátku pro nás Evropany krapet chaotická, ale když si na ní člověk zvykne, tak s ní nemá žádný problém. Nasedáme do busu a vyrážíme na naši více jak 30ti hodinovou cestu. Manhattan opouštíme Lincolnovým tunelem a s otevřenými ústy sledujeme noční pohled na něj po výjezdu z tunelu.

Je 20. červen a my míříme Greyhoundem do Springfieldu v Missouri, autobus každé 2-4 hodiny zastavuje na zdravotní zastávky. Je 7:50 a my přijíždíme do slavného Pittsburghu. Město sevřené mezi řekami, s několika výškovými budovami, hezkou katedrálou, sportovními stadiony a gigantickými parkovišti. Na celou cestu máme jeden autobus, jen se mění řidiči, doplňuje se palivo,... Po té navštěvujeme město Columbus (OH) o půlnoci. Dále Indianapolis(IN) v 16 hodin 21. června, venku je hezky, máme opět čas a tak vyrážíme na menší procházku města. Následuje cesta do St. Louis, kam přijíždíme v 21:30, kdy přejíždíme Mississippi a vidíme noční město. Autobus však míří od města na sever, kde již takové světlo není - do chudinské čtvrti. Padá na nás divný pocit, nejen díky únavě, ale především z prostředí kolem (jako bychom přijeli někam na chudý jih - Kuba, Jamajka). Všude tma, jen na nádraží pár žárovek, kolem nádraží hlídkují policajti a okřikují černochy, kteří se blíží k zavazadlům, která jsou právě vyndavána z našeho autobusu. Nejdřív jsme se lekli, že nám další spoj ujel, ale nakonec zjišťujeme, že při překročení Mississippi jsme zároveň vstoupili do jiného časového pásma a tak nám zbývá 50 minut. Přijíždí autobus, nasedáme a hurá na poslední cestu - vzhůru do Springfieldu! (Pozn. Celá trasa zahrnuje: Carlisle(PA) - Pittsburgh - Columbus - Dayton(OH) - Indianapolis(IN) - Effingham(IL) - St. Louis(MO) (za Mississippi změna časového pásma) - Springfield. )

Do Springfieldu dorážíme ve 3:15 ráno, ale nikdo nás tu nečeká. Voláme tedy Kami, která se stará ve firmě o zaměstnance. Kami jsme po půl hodině vzbudili, byla na firemním večírku a přiznala se, že to bylo divoké. Zděsila se, že tam pro nás nikdo není, říká ať počkáme, že pro nás pošle. Na nádraží jsme se mezitím seznámili s holkama, respektive s našimi "sestrami" ze Slovenska a tak jsme domluvili větší auto, které by je také hodilo do Bransonu, kde ony někde měli také pracovat. V 4:30 je tu pro nás tágo se skvělým řidičem. Nasedáme a vyrážíme. Svítá a odraz Slunce v pískovcových skalách lemujících naší cestu po Route 65 v nás vyvolávají nádherné pocity. Řidič nám ještě ukáže celé městečko za úsvitu při "americké procházce" z taxiku. :-)

Branson nás přivítal za ranního úsvitu v 5:22 AM, kdy nás náš drožkař přiváží do městečka. Vydáváme se na okružní jízdu po městě, roste naše nadšení. Dopravujeme holky do jejich hotelu a pak dorážíme do našeho hotelu - DAYS INN, kde byl pro nás zabookovaný pokoj a tak se začíná psát legenda o pokoji č. 6434. Říkáte si, že Branson Vám nic neříká? Ale měl by - i Simpsonovi do něj již zajeli. :-)